PO LETECH Tak jsme se má milá                                 Samoten brouzdal jsem Náhodou v kavárně                                  hodiny…hodiny Po letech sešli                                          večerní Prahou Uch uch                                                   Uch uch Sešli                                                         Prahou Sedělas u stolu                                          v naději, že potkám A tví tři milenci                                          měsíční vílu Poněkud sešlí                                            a krásnou, nahou Uch uch                                                    Uch uch Sešlí                                                          nahou Ubozí staříci                                             Nakonec jako vždy V odraných sáčkách                                 skončil jsem v kavárně Řešili směle                                              život je krutej Uch uch                                                   Uch uch Směle                                                       krutej Který z nich, vzdychaje                             Jak to tak vypadá Spočine prvý dnes                                     budu dnes sešle Na dívčím těle                                           v odraném sáčku Uch uch                                                    v nejhorším čtvrtej Tvém těle.                                                 Uch uch                                                                  Čtvrtej.
PLETKY PANÍ SMRTKY Viděl jsem ženu – loudalku Hodiny držela bílé ruce v Střádal jsem vteřiny, jež ve chvilce Pod černou sukni vložím a pod splývavou košilku. Ráda tě vidím, FEŠÁKU Dí žena mé osobě k A já se strachy hroutím, mince Mi padají z dlaně. Zbožím Si smrtku nekoupím. A ona mě má na háku. Přesto tě jednou poznat chci, má milá A někdy se na to i těším Že budeš vlídná a tichá víla Polibek sladký…právě se věším! Tvá stehna pod černou sukní Jistě též budou bílá Jenom mě mrzí, loudalko, Že žití odvedeš mě z A omlouvám se, že myslím Na tě jen když jsem v p.
OLD SHATTERHANDOVA KOCOVINA Tak zase kupodivu svítá Paprsky šimrají mě na nose Vinnetou hrnek mlíka Na stříbrném mi nese podnose Ještě je léto – koncem války A mě se zas nic nestalo Jen tlustá Nšoči vedle hřeje párky A Inčučůna srká kakao. Jsem zde již dlouho…řeším zda lepší nebylo by hryzat patníky Tím spíš že – Bože – slyším Snad postý začli zpívat Brtníky
Nemám rád zimu a hroby. Snad že jsem se narodil ve slunečním znamení, zima mě kazí náladu a za ty léta marných pokusů jsem se již vzdal s tím něco udělat. Zima v našich zeměpisných šířkách trvá od prosince do května. Pak se udělá na čtrnáct dní hezky a všechno rozkvete - to je jaro a člověk si proto připadá jako v ráji. Potom je až do konce června hnusně a pak začínají nejkrásnější měsíce : červenec, srpen ( ten mám nejradši ) a září - indiánské léto. Od října nám již opět příroda připomíná, že bude hůř. Proto jsou pro mě návštěvy hřbitovů na dušičky a na vánoce každoročním utrpením. Zabalený do bundy a do šály ze které mi sotva čouhá nos marně se snažím dostat se do nějakého vzdušného rozpoložení, ve kterém bych se v míru a klidu spojil se svými mrtvými. Mám vždycky pocit, že ty tělesné zbytky zakopané jeden vedle druhého v zemi jsou jakési odložené a obnošené kabáty, které kdosi svlékl a již s nimi nemá nic společného. Z tohoto pohledu jsou hřbitovy jenom poměrně slušně udržované smetiště. Nechoďte na mě se strašákem pekla, v lidském životě je to jako s tím počasím. Pekla je o něco více než ráje a s tím zbytkem si člověk holt musí něco počít. Věřím, že to, co nás čeká po smrti je něco úplně jiného, něco, co snad nejlépe vyjadřuje název “Onen Svět”. A tak, když už mám jít na hřbitov, zajdu si na něj v létě a na nějaký malý, venkovský. Čtu neznámá jména, mám na sobě kraťasy a tričko, dýchám vzduch léta. Sluneční paprsky mě hřejí do tváře. Listy na stromech se neznatelně chvějí v letním vánku. V té chvíli vždycky cítím silnou touhu po životě a vím, že jsem velmi blízko všech které jsem kdy miloval a miluji ať již žijí na našem světě, či na onom.
NA KARLOVĚ MOSTĚ Na Karlově mostě s náladou krotkou do kamínků šťourám polobotkou Naleštěnou polobotkou dílem náhody objevuji bezděky nové národy a skrytě pod listím, pode mnou pod někým si tě nakonec najdu. V bytě cizím kde vím že zajdu na úbytě Smetanu kdoví slíže a mě se stejská, leccos je v řiti. Uprostřed noci prstýnek blejská Býti či míti?
KOUPÍM SI PRYČNU Koupím si pryčnu a na ní kvočnu doprostřed pokoje umístím točnu. Teď to vypadá, že se budu na točně točit, přičemž budu vidět neustále holé stěny kromě jedné třistašedesátiny otočky, kdy se v mém zorném poli objeví kvočna na pryčně. Pokud bych chtěl vidět kvočnu na pryčně neustále, musel bych se točit šílenou rychlostí. Jednodušší by možná bylo pořídit si třistašedesát pryčen s kvočnami a každou umístit do jednoho stupně zorného pole. Koupím si pryčnu ( 360x ) a na ní kvočnu ( 360x ) doprostřed točny ( 1x ) umístím židli ( 1x ). A na tu židli si sednu. Jaj! To je jízda!. Naskýtá se otázka, co si počnu s třistašedesáti kvočnami na třistašedesáti pryčnách ve chvíli, kdy se mi z toho točení udělá blbě, což se právě stalo. Hm.
DO DŮCHODU NEDALEKO   Nechám si na nohu vyplatit zálohu a na svý klouby šroubuju houby A taky na srdce na hlavu v paruce pak to i s kloubama šoupnu do trouby Houby se v troubě vyrojej srdce i s kloubama obalej Všechno teď zůstane v teplíčku Proč jenom nemůžu za Tebou Kvítečku...
Jsem farář omšelý srdce mi stydne v pondělí, v úterý i koncem týdne Ve středu naložím do vozu kříže vrátím je na konec světa do spíže Rány mi ve čtvrtek olíže psisko havran mi uletěl do vsi na disco V pátek mi lékař ohlodá kosti fara je v plamenech odcházej hosti V sobotu nemohu dostat se z postele vlasy mi šediví a je tu neděle omšelá neděle
Je příjemné být  Tebou Je příjemné být s Tebou Je příjemné být sám Je příjemné mít zámek Je příjemné mít vilu Je příjemné mít stan Je příjemné mít háro Je příjemné mít účes Je příjemné mít pleš Je příjemné mít velblouda Je příjemné mít blechu místo vši bych měl radši kouda sejra v kapse klidně čtrnáct dní. Nesnáším vši.
JARO Přichází jaro a mě mrazí jsem zase opožděn Nový rok cestu si razí plazím se kolem stěn Květy se oplzle tlemí za noci Proč jen si jaksi nemohu pomoci
HANIČCE Kdybych tak mohl být                                          Snad jednou odhodím své strachy Čistý jako voda ve studánce                                 Do temnot zvoucí příšery Jak obrázky v čítance                                          Deprese, Ouveje, Achy …jako ty…                                                         Zlobu a Chlast a Průsery Kdybych tak mohl být                                          Jsem jako pavouk, který Milý jako sedmikráska                                         chytá se do vlastní sítě. Jako slunce, růže, láska                                        Buď se mnou, prosím …jako ty…                                                         V pondělí, v úterý                                                                            Ve středu Kdybych se tak mohl smát                                          Ve čtvrtek…navždy Jak potůček v jarní trávě Každé ráno, večer, právě                                      Miluji tě. …jako ty… Kdybych tak mohl být Jako slzy plné citu Jako rosa za úsvitu …jako ty…
TOBĚ Nemusí pršet, přesto prší slova na sebe naráží křehce Jsem zase s tebou Těším se na první dotek Kapka za kapkou Krok za krokem vzdalují mě domovu Přestože prší, cítím slunce tvého úsměvu nad mraky Touhletou dobou Vykoukne nad sněhem sněženka Vteřina za paprskem Paprsek ve vteřině tahají mě za nos Miluju tě a domů se mi nechce Škoda, že tu nejsi...